Víte, že přírodní památku „Louka u Staré Huti“ kosíme letos už dvanáctým rokem? Pamětníci určitě živě vidí těžké začátky, kdy banda mladých nadšenců poprvé v roce 2002 naběhla na dvouhektarovou louku povzbuzována optimistickými časovými plány našeho pana předsedy. Pro představu jsme zalovili v archívu a takto probíhalo kosení v roce 2003….

 

...Stejně jako v loňském roce jsme pokosili dvouhektarovou Louku na Staré Huti. Veškerá pokosená travní hmota musela být tentokrát z přírodní památky odvezena. Obrátili jsme se proto na místní statek s žádostí o odvoz travní hmoty. Paní vedoucí nám ochotně slíbila valník přistavit a plný pokaždé vyvézt.

Na Hvožďanské louce každým rokem začínáme i končíme. S kosením samozřejmě. První část se kosí poměrně brzy, jen co odkvetou vstavače kukačky, vstavače osmahlé, pětiprstky a prstnatce májové. Druhá část s hořci hořepníky je ponechána pro nerušený vývoj modráska hořcového a kosí se až na podzim.

 

Na Hvožďanské louce bylo velmi živo. Tisíce kobylek, sarančí, cvrčků, stovky nejrůznějších motýlů a jiných hmyzáků – nevídáno! Také modrásci v hojném počtu poletovali po louce a činili se. Rozkvétající hořce byly plné vajíček.

Nedávno nás oslovili z vyškovského zooparku. Na webových stránkách totiž viděli naše strakaté Skunče a velmi stáli o to, ukázat jej návštěvníkům zooparku. Takové zvíře se totiž jinde v ČR nevidí. A výměnou nám nabídli mladou jačici.

 

Bylo to těžké rozhodování, ale nakonec jsme souhlasili. Pak už to šlo ráz na ráz. Rychle postavit na Štítarském kopci naháňku a vyřídit veterinární osvědčení. V úterý ráno jsme s pomocí Vaška Pikharta přivedli starou jačici následovanou celým stádem do naháňky. Vše samozřejmě probíhalo naprosto poklidně. Chvilku jsme počkal, až se Skunče přiblíží k uličce a spolu s matkou a tetou jsme je oddělili od stáda.

Loňské Skunče se asi moooc zalíbilo jačici Kuliočce, protože si letos pořídila také takové strakaté mimino, jen hlavu má prcek, také býček, černou. Je to borec, od prvního dne se tváří jako velký jak a vůbec ničeho se nebojí.

 

Jačici Máně se pro změnu narodila čistě bílá jačí holčička. Z milé Máni se na pár dní stala pěkná fůrie, prý žádné sahání na nový přírůstek nebude. Telátko by proti kamarádění se s lidmi vůbec nebylo, ale matka je neoblomná.

V neděli 1. června se na Pařezovském kopci sešlo přes padesát dospělých a tlupa dětí, dorazili domorodci i přespolní. Botanik Jirka Sladký z AOPK ČR představoval ukazoval rostlinstvo Pařezovského kopce - přesněji řečeno, co na plochách po pastvě ovcí zbylo. Jako typický botanik se zastavil u každé nepatrné rostlinky a zaníceně o ní hovořil.

 

Entomolog Zbyněk Kejval z Muzea Chodska pilně lovil, sbíral a ukazoval charakteristické zástupce hmyzu.

Ohradu v Mělnickém jsme stavěli 46 minut (obsekání, roznesení a instalace sloupků, natažení dvou lanek). Slušný výkon, ale příště to stihneme ještě rychleji (jak praví klasik: bo není čas....).

 

Jaci dobře věděli, že jdou na novou pastvinu, vyhlíželi z valu Mělnického tvrziště, jak stavba ohrady pokračuje. Takže ve chvíli, kdy jsme se na tvrziště vrátili s ohlávkami, stáli pěkně nastoupení. S převedením nám pomohli manželé Ramikovi z Mělnice a jejich švédská návštěva. Jačí kluci se chovali naprosto vzorně, takže šlo o bleskovou akci.

Také jačí kluci vyrazili v dubnu na cestu. Ze zimoviště na Úrazovce (jak název napovídá, je to louka, kde dochází k častým zraněním traktoristů, někdy dost kuriozním) se jaci tentokrát vezli přepravníkem. Ne že bychom byli tak líní je odvést, ale obě dvě cesty na Mělnici vedou těsně kolem stád dobytka – jedno se toulá často mimo ohradník, druhé tvoří samí býci. Pravděpodobnost střetu s cizím dobytkem je tedy vysoká a nechceme zbytečně riskovat potíže.