Louku na Černé řece si letos vzal na starost pan Němeček. Pokosil a uklidil sušší část, v podmáčeném kuse ale narazil na limity své techniky a lidských zdrojů a tak jsme uzavřeli oboustranně výhodnou dohodu - my louku dosekáme, pohrabeme a vyvozíme a jako bonus přidáme opět pokosení a shrabání močálu za potokem. Pan Němeček nám za to vyveze trávu ze suché části Louky na Staré Huti a pak v říjnu z Hvožďanské louky.

Po jarním orchidejovém rekordu bylo rozhodnuto, že letos se bude louka na Staré Huti kosit až orchideje všechny odkvetou a semena dozrají a vypadají. Tudíž u Jančů si připadali jako ve Vietnamu, kolem domku trávy po pás a nikde žádní sekáči.

 

V druhé polovině srpna už bylo téměř všechno dozrálé, tak jsme si řekli, že už dál nebudeme čekat a vrhli jsme se na to moře trávy. Šlo to jako po másle. Vesměs rovinka, sem tam mokřejší kousek, prostě procházka. Tráva nahrabaná na úhledné řádky krásně voněla.

Ovečky a kozy se vrátily na Pařezovský kopec poněkud později, než jsme plánovali. Čekali jsme, až odkvetou vemeníky, zvonky, jehlice, úročníky a v horní části řimbaby. S čím jsme nepočítali, byla letní vedra, kdy spotřeba vody u zvířat stoupla trojnásobně a jak už bylo zmíněno dříve, nedělali jsme nic jiného, než rozváželi vodu (normální člověk má labradora či akvarijní rybičky, my stohlavé žíznivé stádo). Takže rozhodnutí odvézt ovce zpátky na Pařezov, až skončí extrémní vedra, bylo velmi rychle a jednomyslně schváleno, protože jezdit ještě k tomu všemu dvakrát denně s vodou na Pařezov, to bychom asi nestíhali…

Naše jačí stádo bylo opět posíleno – Mařeně se narodila krásná černá holčička. Tátovi se moc nelíbila, předchozí potomci byli všichni bílí a teď tohle. Podezřívavě jačátko obcházel, sem tam do něj štochnul, až třetí den vzal prcka na milost.

 

Jačí mimino se chovalo úplně stejně jako jeho loňský brácha – napilo se a zalezlo někam do křoví a spalo jako dudek. Máma pak běhala po kopci jako zběsilá a volala je a dítko nic.

Když po červnovém období dešťů konečně vysvitlo sluníčko, na které jsme se už všichni těšili, naložili jsme nářadí a svačinu a vyrazili pokosit a uklidit první část Hvožďanské louky. Zbylá plocha se bude jako vždy sekat až v říjnu.

 

Pěkně jsme si zasekali, zahrabali, kdo nezažil, nepochopí. Když to jde od ruky, tráva voní, počasí přeje, na zbylé ploše kvetou stovky vemeníků a vedle dokvétají pětiprstky, není to práce, ale radost.

V červenci jsme se rozhodli přesunout štítarské stádo koz a ovcí zpátky na svah. Horní část kopce už byla docela pěkně spasená, zatímco svah mezitím obrostl. Navíc extrémní horka znamenala zvýšenou spotřebu vody k napájení a jezdit s cisternou dvakrát denně nestačilo, tudíž pastvina s přístupem k řece byla ideálním řešením.

 

Ovce tento názor naprosto nesdílely.

Není to tak dlouho, co jsme na Hvožďanskou louku vyrazili už podruhé s rotavátorem, abychom narušili drn na vymezených plochách. Tentokrát jsme na louku vyrazili nepracovně za orchidejemi – i když ani to není úplně pravda - jeli jsme obhlídnout, kolik narostlo trávy a jaký je aktuálně přístup, protože do konce června bychom měli část louky pokosit. Kytičky byly spíš takový bonus pro radost. Sice jsme se vrátili promáčení do poslední nitky - shora liják, zdola mokrá tráva, ale stálo to za to.