Cože to máme? No skunče! Nejstarší jačice nás potěšila úžasným jačím telátkem, které je zbarvené jako skunk. A protože nevíme, jestli je to Skunk nebo Skunková, je to zatím Skunče. Ale tipujeme podle hlavy býčka (holka by byla lepší).

 

Máma jačice je známá divoženka, jak má pod sebou tele, mění se z poměrně mírumilovného tvora v nebezpečnou dračici. Není radno, ani domácím, k teleti se v prvních dnech příliš přibližovat. Stará varuje třesením rohů jenom jednou, pokud to člověka neodradí, pak už rovnou útočí. No není to k vzteku?

Samozřejmě i v Mělnických lesících se letos vydatně páslo. Ovce a kozy si stěžovaly na způsob cestování. Jsou totiž rozmazlené a jít po svých už jim moc nevoní. Obzvlášť starší dámy předstírají, že jim nožičky už neslouží a opravdu bychom je měli naložit a ty dva kilometry do Mělnických lesíků pohodlně dovézt. I kámen by se nad nimi ustrnul. Ale jakmile naše důchodkyně vidí příležitost nás pozlobit a zdrhnout, to byste měli vidět, jak rychle zapomenou na nedostatek sil a metou si to tak, že jim mladé ovce nestačí.

Barevné listí a jelení říje – dva dobré důvody proč vyrazit na podzim na Veský mlýn či chcete-li na Pleš. Milovníci hub by do výčtu přidali košíky hříbků, my podivíni kosení trávy.

 

Nečekala na nás žádná velká plocha – jen 1,75 hektaru - kousek v cípu přírodní památky u hranic, trojúhelník přímo u zaniklého Veského mlýna a pak lahůdka v podobě „podmáčené“ louky mezi odvodňovacím kanálem a plochou kosenou loni. Pro pamětníky – jde o tu část, kde jsme v roce 2007 hledali trávu na zasněžených řádcích, kde Gábina bojovala o holý život či kde jsme koně převáděli po lině... Už si vzpomínáte?

Louku na Černé řece si letos vzal na starost pan Němeček. Pokosil a uklidil sušší část, v podmáčeném kuse ale narazil na limity své techniky a lidských zdrojů a tak jsme uzavřeli oboustranně výhodnou dohodu - my louku dosekáme, pohrabeme a vyvozíme a jako bonus přidáme opět pokosení a shrabání močálu za potokem. Pan Němeček nám za to vyveze trávu ze suché části Louky na Staré Huti a pak v říjnu z Hvožďanské louky.

Po jarním orchidejovém rekordu bylo rozhodnuto, že letos se bude louka na Staré Huti kosit až orchideje všechny odkvetou a semena dozrají a vypadají. Tudíž u Jančů si připadali jako ve Vietnamu, kolem domku trávy po pás a nikde žádní sekáči.

 

V druhé polovině srpna už bylo téměř všechno dozrálé, tak jsme si řekli, že už dál nebudeme čekat a vrhli jsme se na to moře trávy. Šlo to jako po másle. Vesměs rovinka, sem tam mokřejší kousek, prostě procházka. Tráva nahrabaná na úhledné řádky krásně voněla.

Ovečky a kozy se vrátily na Pařezovský kopec poněkud později, než jsme plánovali. Čekali jsme, až odkvetou vemeníky, zvonky, jehlice, úročníky a v horní části řimbaby. S čím jsme nepočítali, byla letní vedra, kdy spotřeba vody u zvířat stoupla trojnásobně a jak už bylo zmíněno dříve, nedělali jsme nic jiného, než rozváželi vodu (normální člověk má labradora či akvarijní rybičky, my stohlavé žíznivé stádo). Takže rozhodnutí odvézt ovce zpátky na Pařezov, až skončí extrémní vedra, bylo velmi rychle a jednomyslně schváleno, protože jezdit ještě k tomu všemu dvakrát denně s vodou na Pařezov, to bychom asi nestíhali…

Naše jačí stádo bylo opět posíleno – Mařeně se narodila krásná černá holčička. Tátovi se moc nelíbila, předchozí potomci byli všichni bílí a teď tohle. Podezřívavě jačátko obcházel, sem tam do něj štochnul, až třetí den vzal prcka na milost.

 

Jačí mimino se chovalo úplně stejně jako jeho loňský brácha – napilo se a zalezlo někam do křoví a spalo jako dudek. Máma pak běhala po kopci jako zběsilá a volala je a dítko nic.