Již osmým rokem se staráme o jižní část Významného krajinného prvku a regionálního biocentra Štítarský kopec. Jedná se o přírodovědecky a historicky významnou lokalitu, kde se díky dlouholetému odlesnění od prehistorických dob a tisíciletému využívání ekosystému jako pastviny zachovaly xerotermní trávníky, označované též jako suché stepi.

Před deseti lety jsme hrdě prováděli botanika Záboje Hrázského po jižním svahu Štítarského kopce a chtěli vědět, co říká tamnímu cennému rostlinnému společenstvu. Očekávali jsme nadšenou chválu. Záboj chvíli marně hledal slova, načež prohlásil: „Ještě nikdy jsem neviděl takhle spasenej kopec...“.

Letošní rychlý nástup jara znamenal i brzké povolání kozích a ovčích stád do práce. Ovce zahodily vlněné kabáty, kozy si zašly na manikúru a mohlo se vyrazit.

 

Jižní svah Štítarského kopce už v polovině dubna nabízel spoustu chutné pastvy, takže jsme vytáhli ohradníkové sítě a celý svah zasíťovali. Skály neskály, už v tom máme praxi. Přivezli jsme celou kozí bandu, která se okamžitě rozprchla po svahu a navěsila na trnkové keře. Taková dobrota! Následně jsme stádo na svahu posílili skupinkou ovcí (samé starší dámy) s jehňaty, chovným beranem a mladými beránky.

V červenci jsme se rozhodli přesunout štítarské stádo koz a ovcí zpátky na svah. Horní část kopce už byla docela pěkně spasená, zatímco svah mezitím obrostl. Navíc extrémní horka znamenala zvýšenou spotřebu vody k napájení a jezdit s cisternou dvakrát denně nestačilo, tudíž pastvina s přístupem k řece byla ideálním řešením.

 

Ovce tento názor naprosto nesdílely.

Už déle než měsíc se ovečky a kozy pasou zpátky na Štítarském kopci. Hned po jarním ostříhání vyrazilo stádečko na cestu. Jehňata a kůzlata jela jako páni v limuzíně, ostatní v kozabusu. Po složení na kopci radost veliká. Kozy se okamžitě navěsily na nejbližší keře, kde setrvaly do večera a zuřivě konzumovaly lístečky, větve i kůru.

Poté co ovce a kozy vypásly skalnatý jižní svah Štítarského kopce tak, že už tam nebylo do čeho kousnout, přesunuli jsme stádečko na horní část kopce, kde byla nádherná mladá šťavnatá tráva a libovali jsme si, jak se teď holky pomějí, takové dobroty.

 

Jenže holky to nějak nepochopily. Pěkně se napásly a odpoledne šup zpátky na svah. Prošly dveřmi, aniž by se pozastavily nad tím, že je zavřeno. Pěkně se šly napít a pak si polehaly na své oblíbené místo a odpočívaly.

V sobotu jsme nejeli ani na Černou Řeku ani na Pleš, jak bylo původně v plánu, ale sešli jsme se v nevídaně hojném počtu na jižním svahu Štítarského kopce, abychom vyřezali nedopasky – hlavně zmlazené ožrané trnky. V prudkém sluníčku pobíhalo po srázu nad řekou celých šest!!! členů (Blanka, Lucka, Kyslík, Ondra, Franta, Katka), Sára, Mates, Amka, Hynek a Bebe. Očekáván byl i příjezd Hanky, tudíž jsme rozvěsili transparenty, připravili uvítací proslovy a kytice, ošatku s chlebem a solí, ale Hanka nikde.

V neděli odpoledne jsme posíleni Kyslíkem vyrazili na Štítarský kopec. Obsekávat ohrady a hlavně poopravit ohradu na jižním svahu, abychom tam mohli přehnat stádo ovcí a koz. Franta se chopil křoviňáku a odvrčel s ním kamsi za skály, my s Jakubem jsme byli pověřeni jednoduchým úkolem - opravou ohrady. Město Boží Dar

Ovečky a kozy se ve středu odpoledne konečně dočkaly. Rozené cestovatelky se strkaly, která nastoupí první. Jejich potomci nechápali - maminka je klidně zapomněla v ohrádce a vyskočila si kamsi na vozík, odkud na ně volala, aby ji následovali. Kůzlátka mekala jako malé pískací hračky, jehňata hlasitě bečela, a protože se jich letos urodilo opravdu hodně, byl to pěkný rachot. Postupně, jak se mámy a děti shledávaly na vozíku, utichal. Takže vzhůru na Štítarský kopec.

V neděli ráno jsme pak s Kyslíkem vyrazili pro změnu na Štítarský kopec, kde bylo potřeba opravit ohradu – obsekat, vyřezat trnky po zimě polehané do drátů, pospravovat spodní dráty, sem tam vyměnit izolátor… Rozdělili jsme si práci a za hodinu a půl jsme byli hotoví. Nejvíc jsme se zdrželi u kostela, kde někdo vytahal sloupky a povalil dřevěné lísy. Ale i to šlo samozřejmě snadno opravit.